blah...

Tak tak přemýšlím, za jak dlouho se z tohohle blogu stane internetový deníček schizofrenního blázna. Co vy, kolik času mi dáváte?
----
Teď ale z jiného soudku, už jsem vážně vyčerpaná.
(A teď vím, že všichni, kteří to čtou a jsou na vysoké škole déle než já, se pouze pousmějí (takovým tím stylem, kterým se usmívá vždycky maminka, když její 5tiletá dcera pláče kvůli tomu, že Kubík tahal za vlásky Aničku a ne jí a že všichni kluci jsou na nic a ona už nikdy žádného nechce ani vidět) a pokývají hlavou, ale i ty prosím - chvilku mi to žerte.)
Docela reálně teď nechápu, jak je možné, že jsem přežila svaťák. Nevíte to někdo?
Teď nemyslím kvůli nervům nebo množství toho učení, nebo výčitkám typu "proč já husa nezačala dřív". Myslím kvůli tomu prostému faktu, že jsem několik dní za sebou trávila tím, že jsem vstala, nasnídala jsem se a začala jsem se učit. Pak jsem se naobědvala a šla jsem se učit (pak myslím, že jsme občas chodily s holkama ven se psem), pak jsem se navečeřela a šla jsem se učit. A to více dní za sebou.
Moje jediná otázka, když tu sedím na posteli a od rána se (stejně jako včera) učím, je... JAK?
Nemám opravdu nějaké strachy z neudělání (na rozdíl od maturity), nervy z nestíhání, jen prostě... to nechápu.
Tak ... to byl výlev z prvního zkouškového.
Moje další (schizofrenní a šílené) stavy a výlevy budou určitě brzy následovat, buďte si jistí.