někdo má narozeniny!

A já ráda dělám lidem radost. A pobíhat po městě (a trochu zmoknout) a fotit a fotit (i když se nerada fotím), je malinká oběť, pokud ten někdo je už skoro rok v Číně a slaví narozeniny tak daleko.
A příprava prezentace plné vzkazů, fotek a hudby... No snad to takhle na dálku stačí :)

ukázka z prezentace

nepoučitelná

well, not everyone, obviously

Tak to určitě znáte všichni. Člověk dělá chyby. A nebo ani ne přímo chyby, ale něco, co pro něj není úplně nejlepší. Pak si to uvědomí a bláhově si myslí, že to tedy byla chyba a že se z toho může co? POUČIT!
Ach, ta lidská naivita.
Tak jistě, když jsem si jako malá sáhla na horkou žehličku při jakémsi pokusu, se roztočit co nejrychleji vedle žehlícího prkna, došlo mi, že už bych to víckrát dělat nemusela. Od té doby se vedle žehliček netočím s rozpřaženýma rukama a nebo ještě lépe, prostě na ně nesahám, když vím, že jsou zapnuté.
Pak jsou ale chyby, u kterých je diskutabilní i to pojmenování "chyba".
Dejme tomu, že bych se rozhodla, že to pro teď budu nazývat zkušeností. No a z těch se dá taky poučit, že? A taky se dá říct, že už víte, že udělat tohle znova, není úplně dobrý nápad. A že byste tedy neměli. Když ony prostě někdy ty chyby jsou skoro až příjemné a člověk je od přírody tvor doufající, a proto doufá, že tentokrát se z toho chyba nevyklube.
Takže... pak to samozřejmě uděláte znova a následně sedíte doma s totální morální kocovinou a pocitem, že jste nepoučitelný tvor a že to se nikdy nezmění.

Ale to všechno jsou pouze teoretické úvahy, samozřejmě.

jak jsem si kupovala brýle

takhle nějak vypadaly!

Přestaly mě bavit bolesti hlavy z neustálého krčení očí a čela a tak přišel čas na to, si přiznat, že budou potřeba sluneční brýle. Jestli ale něco nenakupuju ráda, tak brýle. Zkoušet jich kdo ví kolik, nevědět, jestli za rohem nenajdu lepší tvar, barvu nebo cenu... Fujtajbl.
Ale pak přišel ten osudný okamžik, kdy jsem viděla ideální brýle. Krásný tvar, krásná barva. V hlavě jsem si tedy utvořila vizi, že chci sehnat ty samé růžové brýle, jako měla ta holčička v autobuse!
Proč se prostě nepodívat na svět v trochu jiných barvách? Jako malé děti... To by stálo za to, ne?
--------
No, abych to zkrátila, růžové brýle nemám. Alespoň tedy ne ty reálné. ;)
Nakupování brýlí mi trvalo tak asi tři týdny, po kterých jsem to vzdala a to byl přesně ten okamžik, kdy jsem objevila ty pravé. Někdy to prostě osud tak chce. Co já se s ním budu dohadovat, že?

No nebyly by parádní?!

"já si to musím začít psát"

Tak tohle si říkám průměrně tak 10x za týden. (Chtěla jsem napsat, kolikrát denně si to říkám, ale já si to někdy řeknu třeba 3x a někdy vůbec a někdy jen tak napůl, tak jsem nechtěla dělat zmatky.)
Ale tuhle jsem došla k něčemu, co si vážně budu muset někam psát, protože to je asi nejhorší ze všeho.
Víte, já si hrozně ráda povídám. Strašně ráda se dělím o zážitky, nebo o to, co mi přijde vtipné, co kdo řekl, cokoliv. (Ha, proč ta holka vlastně má blog, že?) No a z toho logicky plyne, že to pak povídám lidem okolo sebe. Ale bohužel... třeba i několikrát. A to z toho prostého důvodu, že to říkám tolika lidem (Plus někomu ne, protože ho znám a vím, že by ho to nezajímalo nebo nebavilo, tak ho tím nebudu přeci otravovat. Mám přece spoustu dalších lidí, kterým to říct můžu, že?), že zapomínám, co jsem komu řekla.
Stává se tedy s železnou pravidelností, že mi kamarádka musí shovívavým tónem sdělit, že tohle už jsem jí jednou říkala. Tedy, v lepším případě jednou. Pak také existují zákeřné kamarádky, které čekají, jestli mi to samotné dojde (tyto nacházím především mezi nejlepšími kamarádkami, zvláštní.).
A tak bych si měla založit seznam, vždycky si napíšu tu událost nebo to, o co se chci podělit a pod to si budu psát, komu jsem to řekla.
Původně jsem chtěla napsat, že ten seznam bude tajný, ale to už teď nepůjde. Sakra.

BONUS: Začínám si zvykat i na používání "To Do Lists" - už mám trochu rozepsané, co vám o tom chci říct. Napíšu si to na seznam, abych na to nezapomněla.
A napíšu si, že jsem vám to sem už napsala, abych to neoznamovala znova.
Ach, už teď je toho moc.

umíte mluvit, prosím?

Já nevím, asi jsem já divná a možná si moc naivně myslím, že studenti na vysoké škole by měli být schopní mluvit spisovně a normálně a slušně v situacích, které si to vysloveně vyžadují. Možná mám zkreslené představy o tom, že by se to někdo mohl naučit na střední škole, když už na tu vysokou chce...
Co třeba takové prezentování vaší práce/projektu před třídou a vyučujícím? Navíc, vezmeme-li v úvahu, že všichni vaši spolužáci jsou na oboru "se zaměřením na vzdělávání", což by, pokud to dobře chápu, mělo tak nějak být předpokladem k tomu, že jednou budou učit, budou stát před třídou a budou na ní muset tedy možná i mluvit.
Takhle, abyste mě špatně nepochopili, nemám nic proti tomu, když někdo mluví sprostě. Ano, taky mi sem tam něco ujede (heh)... Ale prostě vím, kdy si to dovolit nemůžu. A nemluvím jen o sprostých slovech, ale i tom, že při projevu ve třídě bych si odpustila výrazy typu "No a von řekl..."; "Tak mu povidám..."; "... že jo."... Mluvte si sprostě (i nespisovně), jak chcete (o mé averzi vůči sprostým slovům, ve kterých je R, o té se můžu rozpovídat jindy), ale když nemáte, tak to NEDĚLEJTE.
Je totiž velmi podivné, stoupnout si před někoho, jehož úkolem je, naučit mě učit a vystupovat před třídou a naprosto a totálně si nehlídat, jestli před ním mluvím tak, jak mám...

Ale jak říkám, třeba jsem ta divná já...

ano, ještě žiju

Byla jsem napomenuta, že jsem to tu zase trochu zazdila, tak bych jen chtěla podotknout, že to vím a že mě to trápí více než vás. (I když, kdo ví, třeba sedíte u počítače a brečíte, že o mně nic nevíte, že...)
Tak co se za tu dobu, co jste oplakávali mou nepřítomnost, stalo?

• oslavovaly se narozeniny mé (teď už) sedmileté sestřičky (snad si ten věk konečně budu pamatovat!)
• započal dlouho očekávaný a plánovaný proces opravy mých zubů (to ještě bude :/ )
• průběžně dočerveňuji své vlasy
• dostala jsem HROŠÍ tašku!
• přežili jsme Survival Weekend (yes!) 
• pod mými vlasy se dole skrývají 3 dredy (teď už to ví celá rodina, tak to může i sem)
• přišla mně do hlavy myšlenka, jestli bych zvládla mít i jiného psa než vlkodava... vyřešila jsem jí myšlenkou, že bych zvládla mít jiného psa A vlkodava, takže vše v pořádku!
• a spousta dalších, nezajímavých, především školy se týkajících věcí...

správná dárková taška pro mladou slečnu!

správná taška pro jinou mladou slečnu!

A tu jsou dva ze tří nových kamarádů :) Chvilku ještě bude trvat než budou vypadat tak, jak mají, ale pak to bude ještě víc super. Jo, mimochodem, ten bez korálku se teda asi fakt jmenuje Fred, jak mi bylo kamarádkou řečeno.
Nenaděláte nic...

co bych tak, abych tak

Tak zaprvé. Slunce už zase nesvítí. Jaro si to rozmyslelo. A jak spousta z vás jistě díky facebooku a svým přátelům zjistila, dokonce i sněžilo.
Co na to říct? Fuj. Nechci.
Takže jaro už na mě zase nejde, jde na mě zpět zima a mně, i když nechci, nezbývá nic jiného, než to přetrpět a čekat.
Ježiš, já z toho ještě budu psát příspěvky o počasí.

Změna tématu. Ale na které? Neděje se nic extra, co by bylo zblogovatelné tak, aby to za něco stálo. Ale příští týden budou u nás na škole pedagogické dny - týden přednášek na různá témata. A to by možná mohlo stát za zmínku, i kdyby jen malou. Trochu náznak - v úterý se třeba chystáme na přednášku pana profesora Hilského a já se nemůžu dočkat :)

Co se děje v Hradci? Pár příkladu za všechny...

studentky francouzštiny na zastávce MHD při opakování si zeměpisu Francie

zapíjení žalu na bytě ze skutečnosti, že na některých školách se bude maturovat z četby, jako je Stmívání

každostředeční prezentace zahraničních studentů na naší škole

pizza session!

a Janča měla dvacet, takže se oslavovalo... a bez fotky s Batmanem (já vím.) by to nešlo!

Tak zase příště, snad brzy.

jaro!

Slunko svítí, nálada se obrovskou rychlostí zvedá a tělo pociťuje nával optimismu.
Jinými slovy, přichází na mě jaro.
Vím, že na spoustě míst je ještě sníh a vím, že koncem týdne se má zase ochladit, ale to na tom nic nemění, na mě jde jaro a to je jediné, na čem záleží! V Hradci je teď prostě krásně a to stačí!

Off topic...

Dneska už mi vážně málem přetekly nervy (toliko k tomu optimismu). Rodily se mi v hlavě myšlenky ve stylu příspěvků ze stránky 1000 věcí, co mě serou v okamžiku, kdy se se mnou loučila paní prodavačka v obchodě.

Ne, vážně, jaký je problém říct ÚPLNĚ NORMÁLNĚ dvě slova - "Na shledanou."?

Proč poslední dny/týdny kamkoli jdu, slyším věci ve stylu:

• Naskledanou (co to má společného se sklem?!)
• Nasledanou (na to nějak nevím, co říct... co tím kdo sleduje?)
• a čím to dneska paní prodavačka vyhrála - Na-sle-a-nou.
• já to ani nedovedu vyslovit, ale přísahám, že tam ani to D nebylo...

jak jsem rozbila zrcadlo

Sakra, teď jsem prozradila pointu...

Inu, celý život jsem se tomu úspěšně bránila, cvičila svůj postřeh a nejednou chytala zrcadlo padající ze stolu a pak ho s úsměvem "cha, žádná smůla nebude" vracela zpět na jeho místo.
Tak dneska jsem to nestihla.
Nějakým zvláštním způsobem jsem si u stolu zamotala ruce do sebe, a když jsem se snažila je rozmotat, tak jsem loktem (už ani nevím kterým) strčila do toho lesklého portrétu té sympatické slečny, co na mě pořád koukala a smála se se mnou mým vtipům a zpívala se mnou, když jsem se nudila(y). Tak snad se s ní ještě někdy uvidím, bude mi zatím docela chybět...
Nicméně jsem se chtěla zamyslet nad tím, co mě teda teď jako čeká.
Máte někdo nějaké zkušenosti s těmi sedmi (slovy, čísly, 7!) lety smůly? Přece jen je to docela dlouhá doba, tak bych chtěla vědět, co přijde. Jak silný kalibr smůly mám čekat? Bude to smůla stálá a nebo pouze zmizí ony situace z mého života, kdy se sama pro sebe usmívám a říkám si, jaké jsem zrovna TEĎ měla štěstí, že jsem TADY ne/byla o dvě minuty dříve či později, že jsem si zrovna TOHLE včera přečetla a že jsem zrovna TOMUHLE člověku TOHLE řekla.
Dzzz, to se mi ale nechce, na tyhle moje šťastné situace jsem si vcelku zvykla. To bych o to všechno měla přijít kvůli jednomu zrcadlu? To snad ne...
Chce to plán (surprise, surprise!). A ten můj je následující.
Pokud ta smůla opravdu přijde, je fajn, že to vlastně vím dopředu a nebudu překvapená. Budu vědět, že to mohlo přijít a já to mohla čekat. Nemluvě o tom, že to budu mít na co hodit, až to přijde, že.
A další průběh plánu? Nebudu tomu prostě věřit, co říkáte?

Protože, jak to říkala Oksi... "Žádné NEGÁČOVINY!"

(toho se taky zkuste držet, je to super pravidlo!)
(ne, že bych to teda vždycky dodržovala přímo i já...)
(...)
(ale pravidlo to rozhodně je super!)

hroší stesk

Občas mám pocit, že mám hroší absťák...
Pak ale přijde kamarádka a přinese mi obraz.

A vše je zase v pořádku.