žiju

... jsem vám to jen chtěla říct. (A vzápětí mě napadá věta z TBBT: "Not that anyone cares....")
To je takový ten stav, kdy jsem si x-krát řekla, že bych tohle nebo tamto mohla napsat na blog, ale neudělala jsem to. Pak takových myšlenek je tolik, že aby to nebyl nával, tak by to muselo být více příspěvků a to se vám zaprvé nechce a zadruhé si říkáte, jaká blbost by to byla, sem najednou v rozmezí třeba dvou hodin hodit 4 příspěvky.
Je to bolest.
První zkouškové mám SKORO za sebou. Poslední věci by měly proběhnout během příštího týdne a pak nějaký ten týden, dva, tři, volna. Všechno se mi zatím daří na první pokus. (Což v mém mozku, který o sobě ví, že je to lenoch líný, vyvolává myšlenky, že mám prostě jenom hrozně lehký obor.) Tudíž jsem se klasicky musela odměnit.
Na tuhle metodu jsem přišla už během střední a očividně to funguje. A jestli si někdo myslí, že pár párů bot za odměnu je moc, tak ať mi napíše a já mu vysvětlím, že není!
...
Chvilka zamyšlení ve dvě hodiny odpoledne...
Jaký máte vztah k otázce "Jak se máš?" ? Já jí nemám ráda.
Z toho důvodu se u lidí, o kterých chci vědět, jak se mají a kteří to (možná) chtějí vědět o mně, snažím, abychom byli v častém kontaktu a tahle otázka aby nemusela přijít.
Nemám se pořád dobře a nerada lžu, když se někdo ptá. Ale stejně nerada někomu vysvětluju proč a jak nedobře se zrovna mám. Toho druhého to pokaždé akorát rozhodí a já si pak říkám vidíš, tak se mě neptej. A upřímně, ze stejného důvodu se bojím zeptat já. Z vlastní zkušenosti vím, že tomu člověku prostě nemůžete nabídnout vhodnou odpověď na cokoli, co vám napíše...
Například si určitě dovedete představit, jak mohla někoho rozhodit odpověď ve stylu:

Na kolejích bydlím v sedmém patře. Jak se teď mám? Je to sporné. Znáš to, občas se koukneš z okna a říkáš si, ta výška je super, výhled a bla bla... A pak už to ovlivňuje tvoje nálada. Přijde stav, kdy jsem si na 99% jistá, že je mi tak dobře, že bych teď mohla vyskočit a někam bych třeba i doletěla a pak hladce přistála tam, kde by se mi to zrovna hodilo. A jiný den (nebo o 5 minut později) se podívám z okna dolů na chodník a řeknu si, že kdybych teď vyskočila, tak s mým štěstím bych si akorát zlomila nohu a ještě bych to někomu musela vysvětlovat.

A tak se mě prosím neptejte jak se mám :)