Inu, celý život jsem se tomu úspěšně bránila, cvičila svůj postřeh a nejednou chytala zrcadlo padající ze stolu a pak ho s úsměvem "cha, žádná smůla nebude" vracela zpět na jeho místo.
Tak dneska jsem to nestihla.
Nějakým zvláštním způsobem jsem si u stolu zamotala ruce do sebe, a když jsem se snažila je rozmotat, tak jsem loktem (už ani nevím kterým) strčila do toho lesklého portrétu té sympatické slečny, co na mě pořád koukala a smála se se mnou mým vtipům a zpívala se mnou, když jsem se nudila(y). Tak snad se s ní ještě někdy uvidím, bude mi zatím docela chybět...
Nicméně jsem se chtěla zamyslet nad tím, co mě teda teď jako čeká.
Máte někdo nějaké zkušenosti s těmi sedmi (slovy, čísly, 7!) lety smůly? Přece jen je to docela dlouhá doba, tak bych chtěla vědět, co přijde. Jak silný kalibr smůly mám čekat? Bude to smůla stálá a nebo pouze zmizí ony situace z mého života, kdy se sama pro sebe usmívám a říkám si, jaké jsem zrovna TEĎ měla štěstí, že jsem TADY ne/byla o dvě minuty dříve či později, že jsem si zrovna TOHLE včera přečetla a že jsem zrovna TOMUHLE člověku TOHLE řekla.
Dzzz, to se mi ale nechce, na tyhle moje šťastné situace jsem si vcelku zvykla. To bych o to všechno měla přijít kvůli jednomu zrcadlu? To snad ne...
Chce to plán (surprise, surprise!). A ten můj je následující.
Pokud ta smůla opravdu přijde, je fajn, že to vlastně vím dopředu a nebudu překvapená. Budu vědět, že to mohlo přijít a já to mohla čekat. Nemluvě o tom, že to budu mít na co hodit, až to přijde, že.
A další průběh plánu? Nebudu tomu prostě věřit, co říkáte?
Protože, jak to říkala Oksi... "Žádné NEGÁČOVINY!"
(toho se taky zkuste držet, je to super pravidlo!)
(ne, že bych to teda vždycky dodržovala přímo i já...)
(...)
(ale pravidlo to rozhodně je super!)
(ne, že bych to teda vždycky dodržovala přímo i já...)
(...)
(ale pravidlo to rozhodně je super!)
