někdo má narozeniny!

A já ráda dělám lidem radost. A pobíhat po městě (a trochu zmoknout) a fotit a fotit (i když se nerada fotím), je malinká oběť, pokud ten někdo je už skoro rok v Číně a slaví narozeniny tak daleko.
A příprava prezentace plné vzkazů, fotek a hudby... No snad to takhle na dálku stačí :)

ukázka z prezentace

nepoučitelná

well, not everyone, obviously

Tak to určitě znáte všichni. Člověk dělá chyby. A nebo ani ne přímo chyby, ale něco, co pro něj není úplně nejlepší. Pak si to uvědomí a bláhově si myslí, že to tedy byla chyba a že se z toho může co? POUČIT!
Ach, ta lidská naivita.
Tak jistě, když jsem si jako malá sáhla na horkou žehličku při jakémsi pokusu, se roztočit co nejrychleji vedle žehlícího prkna, došlo mi, že už bych to víckrát dělat nemusela. Od té doby se vedle žehliček netočím s rozpřaženýma rukama a nebo ještě lépe, prostě na ně nesahám, když vím, že jsou zapnuté.
Pak jsou ale chyby, u kterých je diskutabilní i to pojmenování "chyba".
Dejme tomu, že bych se rozhodla, že to pro teď budu nazývat zkušeností. No a z těch se dá taky poučit, že? A taky se dá říct, že už víte, že udělat tohle znova, není úplně dobrý nápad. A že byste tedy neměli. Když ony prostě někdy ty chyby jsou skoro až příjemné a člověk je od přírody tvor doufající, a proto doufá, že tentokrát se z toho chyba nevyklube.
Takže... pak to samozřejmě uděláte znova a následně sedíte doma s totální morální kocovinou a pocitem, že jste nepoučitelný tvor a že to se nikdy nezmění.

Ale to všechno jsou pouze teoretické úvahy, samozřejmě.

jak jsem si kupovala brýle

takhle nějak vypadaly!

Přestaly mě bavit bolesti hlavy z neustálého krčení očí a čela a tak přišel čas na to, si přiznat, že budou potřeba sluneční brýle. Jestli ale něco nenakupuju ráda, tak brýle. Zkoušet jich kdo ví kolik, nevědět, jestli za rohem nenajdu lepší tvar, barvu nebo cenu... Fujtajbl.
Ale pak přišel ten osudný okamžik, kdy jsem viděla ideální brýle. Krásný tvar, krásná barva. V hlavě jsem si tedy utvořila vizi, že chci sehnat ty samé růžové brýle, jako měla ta holčička v autobuse!
Proč se prostě nepodívat na svět v trochu jiných barvách? Jako malé děti... To by stálo za to, ne?
--------
No, abych to zkrátila, růžové brýle nemám. Alespoň tedy ne ty reálné. ;)
Nakupování brýlí mi trvalo tak asi tři týdny, po kterých jsem to vzdala a to byl přesně ten okamžik, kdy jsem objevila ty pravé. Někdy to prostě osud tak chce. Co já se s ním budu dohadovat, že?

No nebyly by parádní?!

"já si to musím začít psát"

Tak tohle si říkám průměrně tak 10x za týden. (Chtěla jsem napsat, kolikrát denně si to říkám, ale já si to někdy řeknu třeba 3x a někdy vůbec a někdy jen tak napůl, tak jsem nechtěla dělat zmatky.)
Ale tuhle jsem došla k něčemu, co si vážně budu muset někam psát, protože to je asi nejhorší ze všeho.
Víte, já si hrozně ráda povídám. Strašně ráda se dělím o zážitky, nebo o to, co mi přijde vtipné, co kdo řekl, cokoliv. (Ha, proč ta holka vlastně má blog, že?) No a z toho logicky plyne, že to pak povídám lidem okolo sebe. Ale bohužel... třeba i několikrát. A to z toho prostého důvodu, že to říkám tolika lidem (Plus někomu ne, protože ho znám a vím, že by ho to nezajímalo nebo nebavilo, tak ho tím nebudu přeci otravovat. Mám přece spoustu dalších lidí, kterým to říct můžu, že?), že zapomínám, co jsem komu řekla.
Stává se tedy s železnou pravidelností, že mi kamarádka musí shovívavým tónem sdělit, že tohle už jsem jí jednou říkala. Tedy, v lepším případě jednou. Pak také existují zákeřné kamarádky, které čekají, jestli mi to samotné dojde (tyto nacházím především mezi nejlepšími kamarádkami, zvláštní.).
A tak bych si měla založit seznam, vždycky si napíšu tu událost nebo to, o co se chci podělit a pod to si budu psát, komu jsem to řekla.
Původně jsem chtěla napsat, že ten seznam bude tajný, ale to už teď nepůjde. Sakra.

BONUS: Začínám si zvykat i na používání "To Do Lists" - už mám trochu rozepsané, co vám o tom chci říct. Napíšu si to na seznam, abych na to nezapomněla.
A napíšu si, že jsem vám to sem už napsala, abych to neoznamovala znova.
Ach, už teď je toho moc.

umíte mluvit, prosím?

Já nevím, asi jsem já divná a možná si moc naivně myslím, že studenti na vysoké škole by měli být schopní mluvit spisovně a normálně a slušně v situacích, které si to vysloveně vyžadují. Možná mám zkreslené představy o tom, že by se to někdo mohl naučit na střední škole, když už na tu vysokou chce...
Co třeba takové prezentování vaší práce/projektu před třídou a vyučujícím? Navíc, vezmeme-li v úvahu, že všichni vaši spolužáci jsou na oboru "se zaměřením na vzdělávání", což by, pokud to dobře chápu, mělo tak nějak být předpokladem k tomu, že jednou budou učit, budou stát před třídou a budou na ní muset tedy možná i mluvit.
Takhle, abyste mě špatně nepochopili, nemám nic proti tomu, když někdo mluví sprostě. Ano, taky mi sem tam něco ujede (heh)... Ale prostě vím, kdy si to dovolit nemůžu. A nemluvím jen o sprostých slovech, ale i tom, že při projevu ve třídě bych si odpustila výrazy typu "No a von řekl..."; "Tak mu povidám..."; "... že jo."... Mluvte si sprostě (i nespisovně), jak chcete (o mé averzi vůči sprostým slovům, ve kterých je R, o té se můžu rozpovídat jindy), ale když nemáte, tak to NEDĚLEJTE.
Je totiž velmi podivné, stoupnout si před někoho, jehož úkolem je, naučit mě učit a vystupovat před třídou a naprosto a totálně si nehlídat, jestli před ním mluvím tak, jak mám...

Ale jak říkám, třeba jsem ta divná já...

ano, ještě žiju

Byla jsem napomenuta, že jsem to tu zase trochu zazdila, tak bych jen chtěla podotknout, že to vím a že mě to trápí více než vás. (I když, kdo ví, třeba sedíte u počítače a brečíte, že o mně nic nevíte, že...)
Tak co se za tu dobu, co jste oplakávali mou nepřítomnost, stalo?

• oslavovaly se narozeniny mé (teď už) sedmileté sestřičky (snad si ten věk konečně budu pamatovat!)
• započal dlouho očekávaný a plánovaný proces opravy mých zubů (to ještě bude :/ )
• průběžně dočerveňuji své vlasy
• dostala jsem HROŠÍ tašku!
• přežili jsme Survival Weekend (yes!) 
• pod mými vlasy se dole skrývají 3 dredy (teď už to ví celá rodina, tak to může i sem)
• přišla mně do hlavy myšlenka, jestli bych zvládla mít i jiného psa než vlkodava... vyřešila jsem jí myšlenkou, že bych zvládla mít jiného psa A vlkodava, takže vše v pořádku!
• a spousta dalších, nezajímavých, především školy se týkajících věcí...

správná dárková taška pro mladou slečnu!

správná taška pro jinou mladou slečnu!

A tu jsou dva ze tří nových kamarádů :) Chvilku ještě bude trvat než budou vypadat tak, jak mají, ale pak to bude ještě víc super. Jo, mimochodem, ten bez korálku se teda asi fakt jmenuje Fred, jak mi bylo kamarádkou řečeno.
Nenaděláte nic...

co bych tak, abych tak

Tak zaprvé. Slunce už zase nesvítí. Jaro si to rozmyslelo. A jak spousta z vás jistě díky facebooku a svým přátelům zjistila, dokonce i sněžilo.
Co na to říct? Fuj. Nechci.
Takže jaro už na mě zase nejde, jde na mě zpět zima a mně, i když nechci, nezbývá nic jiného, než to přetrpět a čekat.
Ježiš, já z toho ještě budu psát příspěvky o počasí.

Změna tématu. Ale na které? Neděje se nic extra, co by bylo zblogovatelné tak, aby to za něco stálo. Ale příští týden budou u nás na škole pedagogické dny - týden přednášek na různá témata. A to by možná mohlo stát za zmínku, i kdyby jen malou. Trochu náznak - v úterý se třeba chystáme na přednášku pana profesora Hilského a já se nemůžu dočkat :)

Co se děje v Hradci? Pár příkladu za všechny...

studentky francouzštiny na zastávce MHD při opakování si zeměpisu Francie

zapíjení žalu na bytě ze skutečnosti, že na některých školách se bude maturovat z četby, jako je Stmívání

každostředeční prezentace zahraničních studentů na naší škole

pizza session!

a Janča měla dvacet, takže se oslavovalo... a bez fotky s Batmanem (já vím.) by to nešlo!

Tak zase příště, snad brzy.

jaro!

Slunko svítí, nálada se obrovskou rychlostí zvedá a tělo pociťuje nával optimismu.
Jinými slovy, přichází na mě jaro.
Vím, že na spoustě míst je ještě sníh a vím, že koncem týdne se má zase ochladit, ale to na tom nic nemění, na mě jde jaro a to je jediné, na čem záleží! V Hradci je teď prostě krásně a to stačí!

Off topic...

Dneska už mi vážně málem přetekly nervy (toliko k tomu optimismu). Rodily se mi v hlavě myšlenky ve stylu příspěvků ze stránky 1000 věcí, co mě serou v okamžiku, kdy se se mnou loučila paní prodavačka v obchodě.

Ne, vážně, jaký je problém říct ÚPLNĚ NORMÁLNĚ dvě slova - "Na shledanou."?

Proč poslední dny/týdny kamkoli jdu, slyším věci ve stylu:

• Naskledanou (co to má společného se sklem?!)
• Nasledanou (na to nějak nevím, co říct... co tím kdo sleduje?)
• a čím to dneska paní prodavačka vyhrála - Na-sle-a-nou.
• já to ani nedovedu vyslovit, ale přísahám, že tam ani to D nebylo...

jak jsem rozbila zrcadlo

Sakra, teď jsem prozradila pointu...

Inu, celý život jsem se tomu úspěšně bránila, cvičila svůj postřeh a nejednou chytala zrcadlo padající ze stolu a pak ho s úsměvem "cha, žádná smůla nebude" vracela zpět na jeho místo.
Tak dneska jsem to nestihla.
Nějakým zvláštním způsobem jsem si u stolu zamotala ruce do sebe, a když jsem se snažila je rozmotat, tak jsem loktem (už ani nevím kterým) strčila do toho lesklého portrétu té sympatické slečny, co na mě pořád koukala a smála se se mnou mým vtipům a zpívala se mnou, když jsem se nudila(y). Tak snad se s ní ještě někdy uvidím, bude mi zatím docela chybět...
Nicméně jsem se chtěla zamyslet nad tím, co mě teda teď jako čeká.
Máte někdo nějaké zkušenosti s těmi sedmi (slovy, čísly, 7!) lety smůly? Přece jen je to docela dlouhá doba, tak bych chtěla vědět, co přijde. Jak silný kalibr smůly mám čekat? Bude to smůla stálá a nebo pouze zmizí ony situace z mého života, kdy se sama pro sebe usmívám a říkám si, jaké jsem zrovna TEĎ měla štěstí, že jsem TADY ne/byla o dvě minuty dříve či později, že jsem si zrovna TOHLE včera přečetla a že jsem zrovna TOMUHLE člověku TOHLE řekla.
Dzzz, to se mi ale nechce, na tyhle moje šťastné situace jsem si vcelku zvykla. To bych o to všechno měla přijít kvůli jednomu zrcadlu? To snad ne...
Chce to plán (surprise, surprise!). A ten můj je následující.
Pokud ta smůla opravdu přijde, je fajn, že to vlastně vím dopředu a nebudu překvapená. Budu vědět, že to mohlo přijít a já to mohla čekat. Nemluvě o tom, že to budu mít na co hodit, až to přijde, že.
A další průběh plánu? Nebudu tomu prostě věřit, co říkáte?

Protože, jak to říkala Oksi... "Žádné NEGÁČOVINY!"

(toho se taky zkuste držet, je to super pravidlo!)
(ne, že bych to teda vždycky dodržovala přímo i já...)
(...)
(ale pravidlo to rozhodně je super!)

hroší stesk

Občas mám pocit, že mám hroší absťák...
Pak ale přijde kamarádka a přinese mi obraz.

A vše je zase v pořádku.

sometimes...

Některé dny jsou prostě takové.

Come on, baby...

Od včera nepřetržitě v hlavě... doufám, že od teď nebudu sama.

děti děti děti

(Ne, nebude to příspěvek o MÝCH potencionálních dětech.)

Znáte takové to, jak lidé říkají, že "s oblibou něco říkávají"?
Já s oblibou říkávám, že s dětmi v naší rodině se to má tak, že nejdříve naši měli MĚ, pak CELÁ RODINA viděla, jaká to byla CHYBA... a nikdo neměl jiné dítě po dalších deset let...

No, ale teď se s nimi roztrhl pytel. Takže mě napadlo, že by bylo fajn, v tom mít pořádek.

Sourozenci

• 1 sestra na straně mamky - 6 let
• 1 sestra od taťky - 7 let
• 1 bratr od taťky - 10 let

Bratranci

• 1 bratranec od tety z mamčiny strany - 3 roky
• 2 bratranci od strejdy z taťkovy strany - 2 a 3 roky
• plus jsem si řekla, že započítám 2 "bratrance" od sestry taťkovy ženy (už to začíná být moc i na mě, ty vztahy) - 9 a 6 let

Je krásné to mít takhle sepsané, aby se v tom jeden vyznal. A je děsivé to vidět, když to jeden sepíše dohromady. 

jeden příklad za všechny

Já nevím tedy jistě, ale myslím, že jsem vždycky spolužačkám ve škole záviděla velkou rodinu....

na cestě

Zkusit se má všechno.

A tak sedím a píšu příspěvek ve vlaku. Moc super. Levým loktem drkám do chlapce vedle mě (sympaťák!), pravým se mlátím o okno. Prostě se sem nevejdu, no. Chce to asi menší přístroj. Mohla bych příště zkusit příspěvek z mobilu…

Cha, teď mě chytá křeč do nohy, vsadím se, že jste hrozně rádi, že se mnou tuhle cestu trávíte. Nebojte se, nebudu vás trápit celou cestou, přece jen pojedu skoro hodinu a půl, a to bych se tu zaprvé umlátila (a nejen sebe) a taky bych se asi připravila o těch pár málo čtenářů, co tenhle blog má.

Spíš tak přemýšlím, co bych vám oznámila důležitého. Co zkusit třeba teambuilding s Buddy System v horách, který jsme absolvovali tenhle víkend? To by nemuselo být úplně marné. Jen nemám slova, kterými bych to popsala :) … tak alespoň pár obrázků.

obálky na osobní vzkazy

prezentace a workshopy

a tak... jak jinak - správné stmelování kolektivu

není, co víc říct :)

Teď ještě pár mých hloupých řečí. Pravděpodobně strávím tenhle semestr se spánkovým deficitem. Tak nějak prostě nevím, kdy a jak bych to měla dospávat. A když už se mi to trochu povede, tak to je před dnem/nocí, kdy to zase stáhnu zpátky. Srandovní věc, takové večery, kdy člověk není schopný říct větu bez chyby a jediné, co s tím spolubydlící dělají je, že se smějí.

Taky bych se smála, uznávám…

Ne, ale je to fajn, sedět ve vlaku, připravovat příspěvek a poslouchat hudbu. Ale budu muset končit, noha bolí čím dál tím víc, sympatický chlapec už očividně lituje toho, kam si sedl a mně se ke všemu ještě chce spát.

Edit: Povedla se mi (nějakým zázrakem) fotka, na které se za sebe nestydím, tak se o ní podělím. A ještě mě baví, že sotva napíšu něco do popisu blogu, tak si udělám fotku s korunou. Ach, život je ironie.

vydrž, Prťka, vydrž!

Poslední den tohoto (školního) týdne.
Nejhorší ze všech. Vstát a být ve škole na první hodinu, která začíná v 7:25, s vidinou, že ta poslední skončí v 19:05. Řeknu vám upřímně a nepůjdu daleko pro slovíčka... nic moc!
Teď zrovna sedíme na francouzské fonetice, která se dneska francouzské fonetiky vůbec netýká a i přesto to celkově budou 4 hodiny v téhle třídě (kde už jsme předtím seděli dvě hodiny na francouzské literatuře), s očima, které odmítají přijmout fakt, že musí zůstat otevřené a hlavou, která je přesvědčená, že ruce na lavici by teď byly tím nejlepším polštářem ze všech.
A kdyby to náhodou nestačilo, tak by se když tak dal využít i ten svetr.

Juhů! To je ale super stav! Nevnímám, tak jak bych měla, mám tendenci velmi sarkasticky reagovat na cokoliv, co se kolem mě děje a přemýšlím o tom, kolik sněhových vloček se vejde na jednu větev stromu, aniž by ty krajní padaly dolů.
Ale věřím tomu, že pan docent prezentuje opravdu velmi zajímavé fotky.
A to je teprve deset dopoledne.

13. komnata

Měla bych to napsat slovy, aby to odpovídalo tomu, o čem tady mluvím, ale jak tak nad tím přemýšlím, tak to klidně můžu nechat takhle.
Dojít k vlastní třinácté komnatě se dá různým způsobem. Svěřit ses ní ostatním a zároveň vidět i ty jejich je možné taky kdoví jak...
My si jeden způsob vybrali a strávili jsme večer u hry Třináctá komnata.

Co víc říct.

zimní procházka

Zvláštní, jak pokaždé, ale opravdu pokaždé, vytane mi na mysl ta jedna jediná věc...

"Jitko... krááávo."

Ale tak, v tom jistě nejsem sama... Jen se přiznejte, kdo z vás si to přečetl bez té intonace?

welcome party

První akce se studenty na Erasmu v HK, rozjíždí se to :)

noční (VII.) myšlenka

Každý den někdo

u koho si řeknu

že taková chci být 

taky.

Každý večer v posteli

výsměch

sama sobě.

To by se ti líbilo!

Jen tu lež

a zvykej si

že ty už jiná

nebudeš.

(to je tak když člověk večer brouzdá a čte a přemýšlí a tak vůbec...)

tak co doma?

• hlava obarvená (tmavá červená, húúú)
• ples odplesovaný (jako správný ples - krásní maturanti a maturantky, tanec, alkohol, smích, křik a pláč!)
• pokoj stále neuklizený (začínám mít pocit, že to už ani uklidit nejde)
• oblečení vyprané, jídlo navařené (home, sweet home)

Takže zítra s klidným srdcem jedeme do HK a těšíme se na akční týden!

tam tma, tma, tma

Pobyt doma, v opuštěném bytě, mi zpříjemnil výpadek proudu.
Bojím se tmy.
Nemám tušení, kde máme schovanou baterku.
Když telefonuji, abych to zjistila, připravím se o můj jediný zdroj světla. (Nebudu chodit s ntb po bytě přece...)
Najdu baterku, zapalovač a svíčky, a začnu rozsvěcet.
Krom tmy se bojím stínů, které díky svíčkám házím po stěnách bytu.
Sotva rozestavím svíčky po bytě do stavu, kdy je mi jakž takž příjemné v něm existovat, elektřina opět naskočí.
Konec pohádky,
dobrou noc.

druhý semestr (noční VI.)

... here I come!
Přidělené datum a čas - 30.1.2013 2:45:32

Rozvrh na druhý semestr ü DONE

V plánu bylo během čekání na rozvrh dopsat text. A tak hádejte jednou, jestli jsem to udělala. No, tak zítra, no. (Za to jsem ale dokoukala další seriál, holka šikovná!)

Během zítřka nebo pozítří trochu rozbarvíme mojí hlavu, co říkáte? Chce to pořádnou změnu.

A co se dalších věcí týče? Stále dělám hlavně tu jednu samou věc.... A je to v tuhle chvíli ta nejlepší rada, jakou můžu dát (a přijmout).

just breathe...

Ráda bych se o spoustu věcí podělila a zároveň se o ně strašně dělit nechci.
Ale tak, to jistě znáte.
Některé věci prostě člověk musí rozdýchat.
Ať už při tom sedí, leží a nemůže pohnout jediným svalem, aniž by musel cítit, že to bolí.
Co se dá dělat? Nic.
Musíte to rozdýchat...

a to by bylo

První zkouškové za mnou.
Mno... inu... a tak jo, takhle by to šlo. Zvládla jsem to.
Sice bylo učení dost, ale dalo se to. A něco bylo vysloveně v pohodě. A teď si užiju přes dva týdny prázdnin, to si taky nechám líbit :) Uvidíme, co přinese další semestr. (Nepočítám-li rozvrh, který mě minimálně dvakrát týdně donutí velmi brzo vstát a každý čtvrtek mě zničí.)
Co se za zkouškové ještě stalo? Nebudu si tady nalhávat, že by to většina z vás nevěděla z facebooku (protože si moc dobře uvědomuji, že sem chodí hlavně moji přátelé a to z čisté ohleduplnosti, aby to tu nebylo tak opuštěné. tímto vám děkuji.), ale kdyby... alespoň něco můžu :)
Naučila jsem skvělý způsob, jak si vyrobit šálu. A teď jí hrdě nosím. (Ano, i to by se dalo dopsat na můj prokrastinační seznam.)

ano, to JSOU hrábě

Dostala jsem krásné kalendáře na tento rok, které mi každým dnem připomínají jeden z mých snů.

Propadla jsem kouzlu Gabriela Machta a "jeho" Suits. (Další bod na seznamu.)

Plány?

Prázdninovat.

Donutit se na blog psát častěji, aby příspěvky byly méně uvědomělé a více trhlé. Ale teď jsem zrovna výjimečně v dobrém rozpoložení, tak nevím, co bude...

Dokud můžu, vrhnout se na knížku, kterou si už dlouho CHCI přečíst. (To "chci" je VELKÉ proto, že chci zvýraznit absenci slova MUSÍM.)

propropro

Aneb profesionálně prováděná prokrastinace.

• je umyté nádobí
• je uklizená kuchyň 
• sestra má roztříděné hračky
• mám vytříděné složky v počítači
• mám protříděnou hudbu v telefonu
• mám vytvořené seznamy "oblíbených" na csfd.cz
• mám pořádek v tom, na jaké stránce mám jaký nick a jaké heslo
• mám asi 18669 obrázků toho, jak by měla vypadat moje nová barva vlasů (již zítra!)

Mám dva dny do zkoušky. Jdu uklidit pokoj.

žiju

... jsem vám to jen chtěla říct. (A vzápětí mě napadá věta z TBBT: "Not that anyone cares....")
To je takový ten stav, kdy jsem si x-krát řekla, že bych tohle nebo tamto mohla napsat na blog, ale neudělala jsem to. Pak takových myšlenek je tolik, že aby to nebyl nával, tak by to muselo být více příspěvků a to se vám zaprvé nechce a zadruhé si říkáte, jaká blbost by to byla, sem najednou v rozmezí třeba dvou hodin hodit 4 příspěvky.
Je to bolest.
První zkouškové mám SKORO za sebou. Poslední věci by měly proběhnout během příštího týdne a pak nějaký ten týden, dva, tři, volna. Všechno se mi zatím daří na první pokus. (Což v mém mozku, který o sobě ví, že je to lenoch líný, vyvolává myšlenky, že mám prostě jenom hrozně lehký obor.) Tudíž jsem se klasicky musela odměnit.
Na tuhle metodu jsem přišla už během střední a očividně to funguje. A jestli si někdo myslí, že pár párů bot za odměnu je moc, tak ať mi napíše a já mu vysvětlím, že není!
...
Chvilka zamyšlení ve dvě hodiny odpoledne...
Jaký máte vztah k otázce "Jak se máš?" ? Já jí nemám ráda.
Z toho důvodu se u lidí, o kterých chci vědět, jak se mají a kteří to (možná) chtějí vědět o mně, snažím, abychom byli v častém kontaktu a tahle otázka aby nemusela přijít.
Nemám se pořád dobře a nerada lžu, když se někdo ptá. Ale stejně nerada někomu vysvětluju proč a jak nedobře se zrovna mám. Toho druhého to pokaždé akorát rozhodí a já si pak říkám vidíš, tak se mě neptej. A upřímně, ze stejného důvodu se bojím zeptat já. Z vlastní zkušenosti vím, že tomu člověku prostě nemůžete nabídnout vhodnou odpověď na cokoli, co vám napíše...
Například si určitě dovedete představit, jak mohla někoho rozhodit odpověď ve stylu:

Na kolejích bydlím v sedmém patře. Jak se teď mám? Je to sporné. Znáš to, občas se koukneš z okna a říkáš si, ta výška je super, výhled a bla bla... A pak už to ovlivňuje tvoje nálada. Přijde stav, kdy jsem si na 99% jistá, že je mi tak dobře, že bych teď mohla vyskočit a někam bych třeba i doletěla a pak hladce přistála tam, kde by se mi to zrovna hodilo. A jiný den (nebo o 5 minut později) se podívám z okna dolů na chodník a řeknu si, že kdybych teď vyskočila, tak s mým štěstím bych si akorát zlomila nohu a ještě bych to někomu musela vysvětlovat.

A tak se mě prosím neptejte jak se mám :)

blah...

Tak tak přemýšlím, za jak dlouho se z tohohle blogu stane internetový deníček schizofrenního blázna. Co vy, kolik času mi dáváte?
----
Teď ale z jiného soudku, už jsem vážně vyčerpaná.
(A teď vím, že všichni, kteří to čtou a jsou na vysoké škole déle než já, se pouze pousmějí (takovým tím stylem, kterým se usmívá vždycky maminka, když její 5tiletá dcera pláče kvůli tomu, že Kubík tahal za vlásky Aničku a ne jí a že všichni kluci jsou na nic a ona už nikdy žádného nechce ani vidět) a pokývají hlavou, ale i ty prosím - chvilku mi to žerte.)
Docela reálně teď nechápu, jak je možné, že jsem přežila svaťák. Nevíte to někdo?
Teď nemyslím kvůli nervům nebo množství toho učení, nebo výčitkám typu "proč já husa nezačala dřív". Myslím kvůli tomu prostému faktu, že jsem několik dní za sebou trávila tím, že jsem vstala, nasnídala jsem se a začala jsem se učit. Pak jsem se naobědvala a šla jsem se učit (pak myslím, že jsme občas chodily s holkama ven se psem), pak jsem se navečeřela a šla jsem se učit. A to více dní za sebou.
Moje jediná otázka, když tu sedím na posteli a od rána se (stejně jako včera) učím, je... JAK?
Nemám opravdu nějaké strachy z neudělání (na rozdíl od maturity), nervy z nestíhání, jen prostě... to nechápu.
Tak ... to byl výlev z prvního zkouškového.
Moje další (schizofrenní a šílené) stavy a výlevy budou určitě brzy následovat, buďte si jistí.

novoroční příspěvek /teď už opravdu/

Tak je to za námi. Vánoce, Silvestr, Nový rok ... Nějak mě to tenhle rok minulo, zvláštní.
Tedy Vánoce mě samozřejmě neminuly, kdo by si nechal utéct dárky? A toho kapra!
No, vážně. Já si za celý rok kapra nedám. Bramborový salát opravdu nemám ráda. Ale tak nějak před Vánoci (rozumějte tak kolem 21. a 22. prosince) najednou dostanu strašnou chuť na tyhle dvě dobroty. A na Štědrý den už se jich vysloveně nemůžu dočkat. Poté na talíři zjistím, že kapr opravdu JE dobrá ryba a že ten salát mi OPRAVDU nechutná studený, ani jiný, ale s tou rybou to FUNGUJE. A že znovu mi to bude stačit zase za rok, děkuji.
Plus nevím, kdy se u mě zlomilo to, že začnu předstírat, že už se toho do mě víc nevejde a že už tedy můžeme vstát od stolu (taky se u vás drží tradice, že musí vstát všichni najednou?) a rozbalovat balíčky pod stromečkem. Teď už s chutí dojídám a od stolu nechvátám... také zvláštní. Ale je fakt, že teď tohle chvátání u nás obstará sestra, takže se toho u stolu zase tolik nezměnilo :)

doma v modro-stříbrném

u babičky ve zlato-červeném

a ano, co jiného mohlo čekat pod stromečkem :)

Co stojí za zmínku jsou paradoxně dny mezi svátky, které vůbec neprobíhaly svátečně.
Tím myslím pátek v čajovně (a veselou vysmátou cestu domů/na koleje, protože po čajovně se samozřejmě někam pokračuje) a sobotu v městečku nedaleko Hradce. S lidmi, se kterými se problémy a starosti "normálních" lidí posouvají někam úplně jinam, se kterými si člověk i v obyčejném obýváku obyčejného rodinného domku připadá jako v jiné dimenzi... Víc dodat lze snad jen to, že doufám, že si to zopakujeme. Až na jednu nebo dvě věci, bez kterých, jsem si jistá, bych si ten večer užila ještě víc. (Nebyly to však věci způsobené tím místem, ani lidmi tam, takže.. :) )

Silvestr?
K tomu se mi nechce vyjadřovat :)
Ne, že bych si ho nepamatovala, opak je pravdou, jen jsem si letošní Silvestr prožila velmi netradiční formou a to formou tradičního večeru, kdy se prostě člověku nechce ven jít pařit, jen kvůli tomu, že paří všichni ostatní.
Nutno ale dodat, že ohňostroje nad Hradcem byly krásné :)

A pokud "jak na Nový rok, tak po celý rok", tak budu celý příští rok velmi čistotná, s energií do uklízení a velmi chytrá, protože se budu celý rok učit.
Haha, vtip na konec.

Všem Vám přeji šťastný rok 2013! Ať se Vám ve všem daří, a ať už byl Váš rok 2012 jakýkoli, přeji Vám, aby tenhle nastávající byl JEŠTĚ LEPŠÍ! :)

novoroční příspěvek

... bude zítra, slibuju. Teda... POŘÁDNÝ novoroční příspěvek.
Moc jsem chtěla dneska něco napsat, ale pak mi došlo, že jsem nedala ani vánoční, ani silvestrovský, ani novoroční příspěvek, tak sem nebudu přeci psát nějaké bezduché kecy dříve než napíšu novoroční příspěvek, ne?
Můžu vám je sem přeci napsat potom...