na cestě

Zkusit se má všechno.

A tak sedím a píšu příspěvek ve vlaku. Moc super. Levým loktem drkám do chlapce vedle mě (sympaťák!), pravým se mlátím o okno. Prostě se sem nevejdu, no. Chce to asi menší přístroj. Mohla bych příště zkusit příspěvek z mobilu…

Cha, teď mě chytá křeč do nohy, vsadím se, že jste hrozně rádi, že se mnou tuhle cestu trávíte. Nebojte se, nebudu vás trápit celou cestou, přece jen pojedu skoro hodinu a půl, a to bych se tu zaprvé umlátila (a nejen sebe) a taky bych se asi připravila o těch pár málo čtenářů, co tenhle blog má.

Spíš tak přemýšlím, co bych vám oznámila důležitého. Co zkusit třeba teambuilding s Buddy System v horách, který jsme absolvovali tenhle víkend? To by nemuselo být úplně marné. Jen nemám slova, kterými bych to popsala :) … tak alespoň pár obrázků.

obálky na osobní vzkazy

prezentace a workshopy

a tak... jak jinak - správné stmelování kolektivu

není, co víc říct :)

Teď ještě pár mých hloupých řečí. Pravděpodobně strávím tenhle semestr se spánkovým deficitem. Tak nějak prostě nevím, kdy a jak bych to měla dospávat. A když už se mi to trochu povede, tak to je před dnem/nocí, kdy to zase stáhnu zpátky. Srandovní věc, takové večery, kdy člověk není schopný říct větu bez chyby a jediné, co s tím spolubydlící dělají je, že se smějí.

Taky bych se smála, uznávám…

Ne, ale je to fajn, sedět ve vlaku, připravovat příspěvek a poslouchat hudbu. Ale budu muset končit, noha bolí čím dál tím víc, sympatický chlapec už očividně lituje toho, kam si sedl a mně se ke všemu ještě chce spát.

Edit: Povedla se mi (nějakým zázrakem) fotka, na které se za sebe nestydím, tak se o ní podělím. A ještě mě baví, že sotva napíšu něco do popisu blogu, tak si udělám fotku s korunou. Ach, život je ironie.